Alexander Berkman

Obrana revoluce

„Řekněme, že se zavede váš systém, měli byste nějaké prostředky k obraně revoluce?”

Určitě.

„I ozbrojené síly?”

Ano, pokud by to bylo nezbytné.

„Ale ozbrojené síly JSOU organizovaným násilím. Neřekli jste, že anarchismus je proti němu?”

Anarchismus se staví proti jakémukoli zasahování do vaší svobody, ať už to bude silou a násilím nebo jakýmkoli jiným prostředkem. Je proti všemu vměšování se a donucování. Ale pokud vás kdokoli napadne, pak je to on, kdo napadl vás, on je tím, kdo použil násilí proti vám. Máte právo se bránit. A víc než to, je vaší povinností, jako anarchisty, bránit svou svobodu, odmítat donucování a nátlak. Jinak jste otrokem, ne svobodným člověkem. Jinými slovy, sociální revoluce nebude nikoho napadat, ale bude bránit proti útokům z jakéhokoli směru.

Krom toho nesmíš zaměňovat sociální revoluci s anarchií. Revoluce je v některých ze svých úseků násilným převratem; anarchie je společenská podmínka svobody a míru. Revoluce je prostředkem k dosažení anarchie, ale není anarchií samotnou. Dláždí cestu k anarchii, zavádí podmínky, které umožní svobodný život.

Ale aby dosáhla svého cíle, musí být revoluce naplněna anarchistickým duchem a myšlenkami. Cíl ovlivňují prostředky, právě tak, jako nástroje, které používáte, musí být uzpůsobeny k práci, kterou s nimi chcete vykonávat. To znamená, že sociální revoluce musí být anarchistická svou metodou stejně jako cílem.

Obrana revoluce musí být ve shodě s tímto duchem. Sebeobrana vylučuje veškeré donucování, perzekuci nebo mstu. Je soustředěna pouze na odražení útoku a zbavení nepřítele příležitosti napadnout vás.

„Jak byste odráželi zahraniční invazi?”

Silou revoluce. V čem tato síla spočívá? Nejprve a především v podpoře lidu, v nadšení zemědělských a průmyslových mas. Pokud by cítily, že samy vytváří revoluci, že se stávají pány svých životů, že dosáhly svobody a že vytváří svůj blahobyt, pak byste právě v tomto pocitu měl největší sílu revoluce. Masy dodnes bojují za krále, kapitalistu nebo prezidenta, protože věří, že má cenu za ně bojovat. Ať důvěřují revoluci a budou ji hájit až do smrti.

Budou bojovat za revoluci srdcem a duší, jako polovyhladovělí pracující muži, ženy a dokonce i děti z Petrohradu bránili své město, skoro holýma rukama, proti Bílé armádě generála Judeniče. Vezměte jim tuto víru, zbavte lid moci vytvořením nějaké autority nad nimi, ať už to je politická strana nebo vojenská organizace, a zasadíte revoluci osudovou ránu. Oloupíte ji o hlavní zdroj síly, o masy. Učiníte ji bezbrannou.

Ozbrojení dělníci a rolníci jsou jedinou efektivní obranou revoluce. Prostřednictvím svých svazů a odborů musí být vždy na stráži před útoky kontrarevoluce. Pracující v továrně a v závodu, v dole a na poli je vojákem revoluce. Je na svém místě u pluhu nebo na bitevním poli, podle potřeby. Ale v jeho továrně stejně jako v jeho oddílu je duší revoluce a je to jeho vůle, co rozhoduje o jejím osudu. V průmyslu závodní výbory, v kasárnách vojenské výbory – to jsou zdroje vší revoluční síly.

Byla to dobrovolnická Rudá garda, vytvořená z topičů, kdo úspěšně bránil ruskou revoluci v jejích nejkritičtějších počátečních etapách. Později to byly opět dobrovolnické rolnické oddíly, kdo porazil bílou armádu. Pravidelná Rudá armáda, organizovaná později, byla bezmocná bez dobrovolnických dělnických a rolnických divizí. Sibiř byla osvobozena od Kolčaka a jeho hord právě takovými rolnickými dobrovolníky. Na severu Ruska to byly také dělnické a rolnické zvláštní jednotky, co vytlačilo zahraniční jednotky, které přišly vnutit lidu jho rodilých reakcionářů (pozn.: vláda Čajkovského-Millera). Na Ukrajině dobrovolnické rolnické armády – známé jako povstantsi – zachránily revoluci před bezpočtem kontrarevolučních generálů a zejména před Děnikinem, když už byl takřka u bran Moskvy. Byli to revoluční povstantsi kdo osvobodil jižní Rusko od invazních armád Německa, Francie, Itálie a Řecka.

Vojenská obrana revoluce si může vyžadovat vrchní velení, koordinaci aktivit, disciplínu a poslušnost rozkazům. To ale musí vycházet z nadšení dělníků a rolníků, a musí to být založeno na jejich dobrovolné spolupráci skrze jejich vlastní lokální, regionální a federální organizace. Ve věci obrany před zahraničními útoky, tak jako ve všech problémech sociální revoluce, je aktivní zájem mas, jejich autonomie a sebeurčení nejlepší zárukou úspěchu.

Chápejte správně, že jediná efektivní obrana revoluce leží v přístupu lidí. Lidová nespokojenost je nejhorším nepřítelem revoluce a jejím největším ohrožením. Vždy musíme mít na paměti, že síla sociální revoluce je organická, ne mechanická: její síla neleží v mechanických, vojenských opatřeních, ale v pracovitosti, ve schopnosti přeměnit život, zavést svobodu a spravedlnost. Ať lidé cítí, že to, co je v sázce, je skutečně jejich vlastní věc, i ten nejposlednější z nich bude v jejím jménu bojovat jako lev.

To samé jak pro vnější platí i pro vnitřní obranu. Jakou šanci by měl kterýkoli bílý generál nebo kontrarevolucionář, kdyby nemohl zneužít útlaku a nespravedlnosti k podněcování lidí proti revoluci? Kontrarevoluce může být živena pouze lidovou nespokojeností. Kde si jsou masy vědomy toho, že revoluce a všechno její působení je v jejich vlastních rukou, kde sami spravují věci a mohou měnit své metody, když to uznají za nezbytné, kontrarevoluce nemůže najít žádnou podporu a je neškodná.

„Ale nechali byste kontrarevolucionáře podněcovat lid, pokud by se o to pokoušeli?”

Rozhodně. Ať říkají vše, co chtějí. Jejich odstranění by sloužilo pouze vytvoření perzekuované třídy a to by získalo lidové sympatie jim a jejich věci. Potlačení projevu a tisku není pouze teoretickým prohřeškem proti svobodě: je to přímý úder samotným základům revoluce. Především by to vyvolalo problém tam, kde předtím žádný neexistoval. Zavedlo by to metody, které musí vést k nespokojenosti a opozici, k zatrpklosti a sporům, k vězení, Čece a občanské válce. Vyvolalo by to strach a nedůvěru, vytvářela by se spiknutí, a vyvrcholilo by to vládou teroru, která vždy zabila revoluce v minulosti.

Sociální revoluce musí být od samých počátků založena na zcela odlišných principech, na nové koncepci a přístupu. Úplná svoboda je pravým dechem její existence; nesmí být nikdy zapomenuto, že skutečným lékem na zlo a nepořádek je více svobody, ne omezování. Potlačování vede pouze k násilí a zkáze.

„Takže pak nebudete bránit revoluci?”

Určitě budeme. Ale ne proti pouhé myšlence, ne proti vyjádření názoru. Revoluce musí být dost velkorysá na to, aby vítala i tu nejtěžší kritiku, a těžila z ní, pokud je oprávněná. Revoluce se bude bránit co nejrozhodněji proti skutečné kontrarevoluci, proti všem aktivním nepřátelům, proti jakémukoli pokusu porazit ji nebo sabotovat silovou invazí či násilím. To je právo revoluce a její povinnost. Ale nebude perzekuovat poraženého nepřítele, ani se mstít celé společenské třídě kvůli vině jejích individuálních členů. Za hříchy otců by neměly být trestány jejich děti.

„Co budete dělat s kontrarevolucionáři”

Skutečný boj a ozbrojený odpor zahrnuje lidské oběti a kontrarevolucionáři, kteří ztratí své životy za takových okolností trpí nevyhnutelnými následky svých činů. Ale revolucionáři nejsou surovci. Zranění nejsou povražděni, a ani zajatci nejsou popravováni. Není ani praktikován barbarský systém střílení nepřátel, jak to dělali bolševici.

„Jak budete zacházet s kontrarevolucionáři vzatými do zajetí během boje?”

Revoluce musí najít nové způsoby, nějakou citlivou metodu, jak s nimi jednat. Starou metodou je jejich uvěznění, podporování v nečinnosti a zaměstnání bezpočtu lidí jejich střežením a trestáním. A zatímco viník zůstává ve vězení, uvěznění a brutální zacházení ho jen dále rozhořčuje proti revoluci, posiluje jeho opozici, a vede k myšlenkám na mstu a nové pletichy. Revoluce bude pokládat takové metody za hloupé a škodlivé svým nejlepším zájmům. Bude se namísto toho snažit přesvědčit poraženého nepřítele o omylu a neužitečnosti jeho odporu. Zavede svobodu namísto pomsty. Vezme v potaz, že většina kontrarevolucionářů jsou spíše oklamaní než nepřátelé, bláhové oběti několika jednotlivců usilujících o moc a autoritu. Bude známo, že potřebují osvětu spíše než potrestání, a že to první dosáhne více než to druhé. Už dnes tento názor získává vliv. Bolševici porazili spojenecké armády v Rusku efektivněji revoluční propagandou mezi nepřátelskými vojáky než silou svých děl. Tyto metody byly uznány jako praktické dokonce i vládou USA, která je použila nyní ve svém nikaragujském tažení. Americká letadla shazují proklamace a výzvy nikaragujskému lidu, aby jej přiměly opustit Sandina a jeho věc, a američtí vojenští velitelé si od této taktiky slibují ty nejlepší výsledky. Ale Sandinovi vlastenci bojují za svůj domov a vlast proti zahraničním vetřelcům, zatímco kontrarevolucionáři vedou válku proti svým vlastním lidem. Práce na jejich osvícení je mnohem jednodušší a slibuje lepší výsledky.

„Domníváte se, že by to byl skutečně nejlepší způsob jak jednat s kontrarevolucí?”

Rozhodně. Lidské zacházení a vlídnost jsou efektivnější něž krutost a msta. Nový postoj v tomto ohledu by také naznačil mnoho jiných metod podobného charakteru. Různé způsoby jednání se spiklenci a aktivními nepříteli revoluce by se rozvinuly hned, jak by se začala uskutečňovat nová politika. Může být například přijat plán na jejich rozptýlení, individuálně nebo po skupinkách, na území vzdálená od jejich kontrarevolučních vlivů, mezi komunity revolučního ducha a uvědomění. Uvědomme si také, že i kontrarevolucionáři musí jíst; což znamená, že se by se nacházeli v situaci, která by si vyžadovala, aby přemýšleli a zabývali se jinými věcmi než spřádáním svých spiknutí. Poražený kontrarevolucionář, ponechaný na svobodě namísto toho, aby byl uvězněn, by se musel snažit zajistit si prostředky existence. Nebylo by mu ovšem upíráno živobytí, protože revoluce by byla dost bohatá dokonce i k nasycení svých nepřátel. Ale dotyčný by se musel zapojit do nějaké komunity, zajistit si ubytování a tak dále, aby mohl požívat dobrodiní distribučního centra. Jinými slovy, kontrarevoluční „vězni na svobodě” by záviseli na komunitě a dobré vůli jejích členů ohledně svých prostředků k existenci. Žili by v její atmosféře a byli by ovlivněni jejím revolučním prostředím. Jistě by byli bezpečnější a spokojenější než ve vězení, a zároveň by přestali být nebezpečím pro revoluci. Opakovaně jsme takové příklady viděli v Rusku, když kontrarevolucionáři unikli Čece a usídlili se v nějaké vesnici nebo městě, kde se výsledkem ohleduplného a slušného zacházení stali platnými členy komunity, často zapálenější pro věc veřejného blaha než běžný občan, zatímco jejich spoluspiklenci, kteří neměli dost štěstí, aby unikli zatčení, byli ve vězeních pohlceni myšlenkami na pomstu a nová spiknutí.

Mnohé plány na zacházení s takovými „vězni na svobodě” bezpochyby nebudou revolučním lidem vyzkoušeny. Ale jakékoli metody budou úspěšnější než současný systém pomsty a trestu, jehož úplné selhání ukazuje celá lidská zkušenost. Mezi novými způsoby může být vyzkoušeno také svobodné osidlování. Revoluce poskytne svým nepřátelům příležitost osídlit nějakou část země a zavést tam takovou podobu společenského uspořádání, která jim bude nejlépe vyhovovat. Není planou spekulací předvídat, že by nedlouho poté dala většina z nich přednost bratrství a svobodě revoluční komunity před reakčním režimem jejich kolonie. Ale i kdyby se to nestalo, nic by nebylo ztraceno. Naopak, revoluce by sama měla duševně největší zisk z opuštění metod pomsty a perzekuce a z praktikování lidskosti a šlechetnosti. Revoluční sebeobrana, inspirovaná takovými metodami, bude efektivnější právě kvůli naprosté svobodě, jíž zaručí dokonce i svým nepřátelům. Její celková výzva masám a světu se tak stane rozsáhlejším a obecnějším. Neporazitelná síla sociální revoluce leží v její spravedlnosti a lidskosti.

Žádná revoluce ještě nezkusila skutečnou cestu svobody. Žádná v ní neměla dostatečnou důvěru. Síla a omezování, perzekuce, msta a teror charakterizovaly všechny revoluce v minulosti a tím zmařily jejich původní cíle. Nastal čas vyzkoušet nové metody, nové cesty. Sociální revoluce je dosažením emancipace člověka skrze svobodu, ale pokud v ní nemáme žádnou důvěru, stává se revoluce popřením a zradou sebe sama. Mějme tedy odvahu ke svobodě: ať nahradí omezování a teror. Ať se svoboda stane naší vírou a naším skutkem a my v ní budeme růst a sílit.

Pouze svoboda může učinit sociální revoluci efektivní a užitečnou. Ta jí může sama dláždit cestu do větší výše a připravovat společnost, kde bude blaho a štěstí osudem všech. Vzejde den, kdy bude mít člověk poprvé příležitost růst a rozvíjet se ve svobodném a štědrém slunečním svitu Anarchie.

Přeloženo z knihy Co je komunistický anarchismus? (New York, Vanguard Press, 1929)